Nenávist je vlastnost, kterou si určitě na vlastní kůži vyzkoušel kde kdo. Ten nenávidí svoje rodiče, tohle období přichází kolem 12 roku věku, ten zase po desetiletém soužití nenávidí svojí dříve milovanou manželku. Je spousta možností a případů nenávisti. Že je to hnusná vlastnost o tom si nemá cenu ani povídat. Představte si ale, že jste v zemi s úplně cizí kulturou (ne není to Německo) a tam vás bude nenávidět dům a jeho již nějakou dobu mrtví obyvatelé. Že je to odporná představa? Je. Tímto jsem vám nastínil děj horroru, který se vlastně točil dvakrát. Poprvé si ho japonský režisér Takashi Shimizu střihnul doma v Japonsku a podruhé ho natočil pro naši západní kulturu ještě v Americe. Pro jistotu přidal pár známých tváří (kolik z Vás zná nějakého japonského herce?) například Sarah Michelle Gellar, která v tomto filmu hraje studentku Karen.Karen vypomáhá v agentuře se sociálním zaměřením. Když se jednou její kolegyně nedostaví do práce, musí ji Karen zastoupit a jít se postarat do jedné americké rodiny, která stejně jako ona žije v Tokiu, o jejich duchem ne zcela zdravou matku. Tu najde úplně vedle sebe, zděšenou a zcela šokovanou z něčeho neznámého. Postupem času začne Karen odhalovat hrůznou a šokující pravdu, která se týká domu a všech jeho obyvatel...Předělávky japonských horrorů nebo samotné japonské filmy jsou dnes velmi v módě a dle mého názoru musím říci, že zcela právem, protože málo kterému americkému či evropskému filmu se podaří do filmového příběhu vtěsnat tolik hrůzy a plíživého děsu.