POPIS FILMU
Koralína jako energické, zvědavé, rozverné předpubertální dítě trpce snáší přestěhování s rodiči z města do starého domu doslova uprostřed ničeho. Nějakou dobu jí zabaví prohledávání zahrady (což připomene atmosféru staré fantaskní knihy Zahrada Karla Högera), při kterém naráží také na další nájemníky domu, otravného a ukecaného Wybieho, pana Bobinskyho s jeho myším cirkusem, baletní duo starých panen Spinkové a Forcibleové. Pro všechny je typická jejich egocentričnost, komolení jména s Karolínou a omílané představování jejich "zajímavého" života. Rodiče Koralíny jsou pro změnu naprosto zaseknutí na své práci a nemají na svou ratolest ani čas, ani v důsledku zájem udělat si ho. Klasickým vyvrcholením dne je slizová večeře otce před spaním.
Povahu odosobněného světa kopírují šedé barvy, časté deštivé počasí, a v takových časech zůstává jedinou možností průzkum vnitřností domu. Absolutní nudnost desítek oken a dveří rozrazí jedny zamčené za tapetou. Celý nový svět, který skrývají, Koralína začíná objevovat až při nočním průzkumu, kdy objeví místo původního zazdění průchod do alternativního snového prostoru. Tam je všechno barevnější, zábavnější, dokonce tam jsou její jiní rodiče a jsou pozorní, laskaví a jiná matka vaří skvělá jídla, Wybie nemluví a poslouchá, pan Bobinsky konečně vytáhne na světlo svůj skvělý myší cirkus a Spinková a Forcibleovou prokládají vtipnou hru skvělými akrobatickými čísly. Až na to, že mají všichni knoflíky místo očí. V realitě rodiče připisují druhý svět Koralíny její imaginaci a pokračují v nezájmu, ti jiní rodiče ji vábí na jídlo a hry. Všechno je za tajnými dveřmi zajímavější, až na Wybieho otrhanou černou kočku, která je podezřele všude stejně ošklivá a dává tušit, že ne úplně všechno tu bude v pořádku.
Gaiman i Selick mají pro propojování reality a fantaskního světa slabost, skrz tuhle alternativu dávají svým postavám možnost reflektovat ten obyčejný, ve kterém spousta věcí a vztahů nefunguje tak, jak by si člověk představoval nebo od něj jednoduše mohou utíkat. Přesto se zde zpřítomnělá fantazie ukáže jako nepravdivá, umělá a katastrofická. Koralína se ale ani po prokouknutí triků jiné matky nevyhne konfrontaci se snovým prostorem. Kostky jsou již vrženy a dosud letmo kritizující vyprávění o neposedné holce objevující svět říše divů získává kódy psychothrilleru a hororu.
Jeden svět výtvarného realismu pastelových barev a ostrých rysů, podzimních dešťů, mlhy a povadlé zahrady mizí. Fantazijní svět ostrých barev, tepla, zábavy, emocí a života se rozpadá do vizuálního německého expresionismu, kde se honí stíny, objevují zelení duchové, nasvěcuje zespodu. Jiná matka je nyní vyhublá čarodějnice s dlouhými pařáty (a evoluce postavy jde postupně ještě dál, k mechanickým končetinám), Wybie má přišitý úsměv, roztomilé myšky se mění ve velké krysy, scéna se zrychluje, přelévá do jednotlivých lokací, ve kterých Koralína soupeří o oči mrtvých dětí a uvězněné duše svých pravých rodičů, až vše úplně mizí v nicotu. Virtuální svět se hroutí do sebe sama, aby se zachytil do pavučinových sítí. A že Koralína pavouky nesnáší, je příhodné. Zkušenosti ze západních kin říkají, že děti na tomhle filmu samozřejmě brečí.
Horor má v Koralíně kolikrát i svou odkrytou tvář, odkaz na Hitchcockovu sprchovou scénu nebo památný facehugger z Vetřelců potěší nejednoho fanouška. Svojí roli může hrát i samotná funkce loutek, od fantazijního světa plného loutek/lidí s přišitými knoflíky, skrz realitu, kde loutka/hračka Koralíny slouží čarodějnici ke špehování radostí a tužeb, zároveň loutka reprezentuje i člověka samotného. Snaží se Henry Selick tedy i formou identifikovat vztah reality a fantazie jako kontrolovaného (loutka, člověk) a kontrolujícího (vodič, čarodějnice)?
2024 ©